Ostatní povídání třeba ke kávě

Laparoskopicky asistovaná vaginální hysterektomie očima pacientky

16. prosince 2016 v 20:15 | Katy
Ahoj holky,
dlouho jsem na blog nenapsala ani čárku, ale nějak jsem neměla pocit, že mám o čem psát. Teď mám v ruce téma, které by se mohlo týkat dříve či později mnohých z vás a říkala jsem si, že by možná nebylo od věci vás seznámit se svou osobní zkušeností.
Takže začneme asi tím, co to laparoskopicky asistovaná vaginální hysterektomie ( LAVH ) vlastně je.
Jedná se o odstranění dělohy částečně laparoskopickým ( cca čtyři maličké dírky do břicha ) a částečně vaginálním přístupem.
V prvé řadě se skrz břišní stěnu zavedou porty, což jsou přístupové tubusy pro laparoskopické nástroje. Vytvoří se kapnoperitoneum - břišní dutina se vyplní plynem a vytvoří se tak pracovní prostor. Následně se laparoskopicky uvolní horní část dělohy, případně vaječníky a vejcovody, je-li potřeba odebrat i je. V dalším kroku se vaginální cestou uvolní spodní část dělohy a tato se poševním vchodem odstraní. Následně se břišní dutina ještě zkontroluje laparo přístupem, pozastavuje se případné krvácení, většinou ( ne vždy ) se založí podtlakový drén, vypustí se plyn z břicha, odstraní se porty a vstupy se zašijí. Dírky jsou tak malé, že většinou stačí jeden steh na každou. Pouze v pupku bývá otvor nepatrně větší, zhruba na dva až tři stehy. Nakonec se zavede permanentní močový katetr a vagína se vystele tamponádou. Tak zhruba takový je postup, který čítá přibližně dvě hodiny na operačním sále.
A teď něco k tomu, jak jsem celou záležitost vnímala z pohledu pacientky.
Samotnou operaci jsem si tak úplně neužila, neb jsem ji celou, díky mému osobnímu anesteziologickému týmu, jemuž touto cestou moc a moc děkuji, prospala jako nemluvně.
Vím, že mě budili už na sále, ale z této doby si nepamatuji absolutně nic. Ani to, že jsem chtěla, aby pozdravovali snad každého, kdo tam ten den byl a možná i někoho navíc, ani to, že jsem se sama přepravila ze sálového vozíku do postele.
Ani z pobytu na dospávacím pokoji mi toho v paměti moc neutkvělo. Co si však pamatuji velmi dobře je bolest. Tu jsem si uvědomila prvně v okamžiku, kdy se mě na ni zeptali. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval vnitřnosti, což se v podstatě stalo a navrch mi podbřišek ocejchoval žhavým železem, což se samozřejmě nestalo. Dostala jsem trojkombinaci léků proti bolesti včetně opiátu, která, zaplaťpánbu, zabrala a bolest otupěla a stala se snesitelnou. Zhruba po dvou hodinách pobytu mě z dospávacího pokoje vypoklonkovali zpět na gynekologické lůžkové oddělení. Pravidelné měření fyziologických funkcí a infůzní terapie je standardní postup, stejně jako podávání bolest tišících léků. Na svém pokoji na oddělení jsem dostala další dva léky na bolest a musím říct, že až do večera jsem se cítila skutečně dobře. Trochu sjetá, ale s minimální bolestí. Noční sestřička mě přesvědčila, abych si na noc nechala píchnout do pozadí ještě jeden opiát, ač jsem měla dojem, že je to zbytečné a stačil by i slabší kalibr. Každopádně se mi spalo dobře a bolest mě nebudila.
Druhý den ráno ( 1. pooperační den ) jsem už žádné opiáty nechtěla, protože bolest se držela v únosné míře. Nakonec jsem si nechala dát slabší neopioidní analgetikum a to byl poslední lék na bolest, který jsem si po operaci vzala. Nevím, jestli mám vyšší práh bolesti, nebo je tento zákrok tak šetrný, ale skutečně jsem žádné další bolest tišící prostředky nepotřebovala.
Při vizitě mi lékařka odstranila tamponádu, což byl takřka nekonečný gázový had a já se trochu obávala, že mi společně s ní snad vytáhne i mozek z hlavy. Hodně fajnová záležitost. Určitě doporučuji. Zároveň šel ven i drén, takže jediná otravná věc, která mi zatím stále zůstala, byla cévka.
Dopoledne přišla rehabilitační sestra, trochu jsme si zacvičily v rámci lůžka a pak mi pomohla vstát a konečně jsem se mohla vysprchovat. Vrchol blaha!
Člověk by nevěřil, jak báječný pocit svobody jsem měla, čistá a mobilní. Zbytek dne proběhl v poklidu za občasného měření tlaku, teploty a rosného bodu... Nééé, kecám, rosný bod se neměří.Smějící se A samozřejmě sem tam nějaká ta infůze. K jídlu jsem tento den dostala ke snídani, obědu i večeři čistý vývar. Tekutá dieta... Hnus fialový to byl!!! Večer už jsem měla takový hlad, že bych okousala pelest postele, takže jsem se rozhodla to raději zaspat.
Následující ráno ( 2. pooperační den ) mě sestřička přišla osvobodit od močového katetru. Paráda!!! Ještě se zbavit kanyly v ruce. To klaplo odpoledne. A byla jsem volná. Hurá!!! Už ze mě nečouhalo nic, co by ke mně nepatřilo. A konečně jsem dostala normálnější jídlo!!! Kašovitá dieta. Bramborová kaše a namletý kousek masa. Co vám budu říkat, po tom vývaru máňa nebeská!!!
3. pooperační den mi ranní siestu pokazil odběr krve, ale pak už jsem celý den trávila stejně jako předešlý četbou a občasnými procházkami po nemocnici ( rozuměj - šla jsem na cigáro ). Strava - normální.
4. pooperační den - průšvih jako hrom, došlo mi čtivo!!! Nuda, televize, procházka ( cigáro ), nuda... Asi začnu tlouct hlavou o zeď. Aspoň odpolední návštěva mi ukrátila čas. Ale přežila jsem i tento den a v nemocnici nebudu napořád...
5. pooperační den přišly lékařky na ranní vizitu a když jsem jim vysvětlila jak skvěle se cítím a nesměle se zeptala kdy bych tak asi mohla jet domů, měla jsem do hodiny v ruce propouštěci zprávu a zajištěný odvoz. Tradááá!!!
7. pooperační den jsem jela na vyndání stehů.
Teď se válím doma, smím zvedat břemena do maximální hmotnosti 2 kg, takže vlastně skoro nic a cítím se výborně. Očekávaná doba domácí rekonvalescence 6 - 8 týdnů.
Takže tohle je má aktuální zkušenost s poměrně zásadním zásahem do ženství. Ne, necítím se kvůli tomu méně ženou. Vlastně mě dost těší, že už nebudu menstruovat a potřebovat antikoncepci. Ne, že bych ji kdy brala, ale manžel bude mít radost...Mrkající

Pokud máte k tomuto tématu jakékoliv dotazy, směle do toho. Myslím, že je to pro spoustu žen zásadní téma a velký strašák. Takže pokud budu schopna ulehčit vašim obavám, ráda to udělám.

Hrdinkou "snadno" a rychle...

12. února 2016 v 21:08 | Katy
Dnešek se zdál být naprosto pohodovým dnem, stejným jako každý druhý. Ráno jsem vstala a zkontrolovala choré dcery. Jedna kolem mě proletěla na in-line bruslích, budiž, stejně už půjde v pondělí do školy. Druhá ležela uvědoměle v posteli a tvářila se patřičně nemocně, včetně kruhů pod očima ve vcelku uspokojivě temně šedé barvě.
Uvařila jsem čaj s medem, zaléčila Paralenem a cibulovým sirupem skutečně churavějící děcko, druhému jsem objasnila, že následky případné kolečkové kolize nepohnou mým osrdím ani o píď a případný pláč ponesu s velkou nevolí.
Po následném rutinním bazálním sebezušlechtění jsem si uvařila kávu a zapnula notebook, abych si zkontrolovala poštu.
Netrvalo dlouho a zaslechla jsem nepříjemný praskavý zvuk, doprovázený pachem spáleniny. Vycukla jsem trafo ze zásuvky, avšak pozdě. Bídně zhynulo, ještě ale stihlo zlomyslně vyhodit elektřinu pro celý dům.
I nezbylo mi nic jiného, než vyrazit ven ozbrojena kličkou a nahodit hlavní jistič na rysce.
Dojdu ke sloupku, pomocí kličky otevřu dvířka a v tu chvíli mě polil ledový pot. Měla jsem si místo kličky vzít obouruční meč. Na mých jističích, pokrytých hustými pavučinami, trůní TŘI pavouci v souhrnné velikosti dobře rostlého dobytčete. Co teď budu dělat? Opatrně, se zatajeným dechem, jsem ustoupila o krok zpět, aby je má přítomnost nevyprovokovala k agresi. Déle jsem již zadržovat dech nedokázala. Když se mi díky několika hlubokým nádechům dokrvil mozek a zaostřil zrak, zjistila jsem, že tři bratři už, zaplaťpánbu, sešli věkem. A vzhledem k jejich velikosti to byl jistě dlouhý a plodný život. Přísahám, že ten největší měl hustý bílý plnovous. No, aspoň mám jistotu, že mi tihle frajeři neskočí po krku. Nicméně i ve smrti jsou stále stejně hnusní.
Vzpomněla jsem si na kličku a opatrně s její pomocí odpavoučila prostor kolem jističů. Mému žaludku to nepřišlo jako dobrý nápad. A za vrchol nejapnosti považoval fakt, že tam musím strčit ruku a jistič nahodit.
Hotovo!!! Jsem hrdinka!!! Zvládla jsem to a po chvíli přemlouvání se zklidnil i můj žaludek. Tak tohle bylo naposled! Příště budu sedět doma na zadku, potmě, třeba jen při svíčce a počkám, až se vrátí můj manžel. I kdyby byl na služební cestě a třeba na týden!!!

1. adventní neděle

29. listopadu 2015 v 8:29 | Katy
Přeji vám všem krásnou první adventní neděli přátelé!!! Je ráno a naše svíčka zatím nehoří. Zapálíme ji na chvíli večer, až budeme mít čas ji hlídat. Trochu se totiž obáváme, aby nám nechytl kocour. Je to hrozný obleza a ten věnec ho hooodně zajímá...Smějící se

Dvacet!!!

29. října 2015 v 21:44 | Katy
Jednou jsme se s manželem vypravili do kina. Na tom není nic moc divného, takové věci se nám občas stávají. Tentokrát jsme však byli svědky úžasné scénky, která nás velmi pobavila.
Jak jsem již napsala, byli jsme na cestě do multiplexu a ještě jsme se před představením chtěli zastavit pro něco k pití. Vybrali jsme si asijský fastfood a postavili se do fronty. Byl to ten typ bistra, kde každý pokrm má svě číslo, které vy nahlásíte obsluze a oni vám ho za malou chvilku připraví.
Kousek stranou od nás, z druhé strany bistra postával osamocený chlapík a zjevně čekal na svou večeři. K pultu odněkud zezadu přikvačila maličká asiatka a v obou rukou třímala plastový jídlonosič, z něhož se lehce kouřilo a linula se z něj velmi příjemná vůně čerstvě připraveného jídla. Rozhlížela se po okolo stojících lidech a volala jen tak do prostoru: "Patnáct!!!" Znovu se rozhlížela a opět několikrát zavolala: "Patnáct!!!" Když ani na páté zavolání nikdo z přítomných nehnul brvou, obrátila se se zmateným výrazem ve tváři k opodál čekajícímu chlapíkovi, na jakéže to jídlo on vlastně čeká. Odvětil, že na dvacítku. Tu se maličká asiatka otočila na postaršího muže stejné národnosti, který prohazoval ve velké pánvi nudle se zeleninou. Muž přestal prohazovat, na moment zamyšleně svraštil obočí, načež moudře pokynul hlavou směrem k čekajícímu chlapíkovi a významně mrknul na maličkou asiatku. Ta ještě nepatrně zaváhala, pohlédla z chlapíka na jídlonosič a zpět a nakonec k němu se zářivým úsměvem napřáhla ruce s jídlem a blaženě vykřikla:"Dvacet!!!"

Foto je pouze ilustrační.

Vánoce, Vánoce přicházejí...

12. října 2015 v 21:01 | Katy
No a je to venku! Ať chceme, či nechceme, Vánoce se nezadržitelně blíží. Drtivá většina populace tyto svátky miluje a mnozí se na další těší už v době, kdy ty předešlé za sebou ještě ani nestihly zaklapnout dveře. Věřící i ateisté, lidé různých barev, velikostí, tvarů a dokonce, světe div se, i pohlaví. Ne, že by se něčí pohlaví těšilo na Vánoce, spíš mám na mysli osoby různého pohlaví. No, radši se v tom nebudeme hrabat, protože by z toho mohl vzniknout úplně jiný článek.Smějící se
Takže co o Vánocích víme...narodil se Ježíšek. To od něj, mimochodem, bylo velmi pěkné, protože nám tím zajistil pár dní volna, kdy nemusíme do práce a školy. Dobře ty, Ježíšku! Taky díky němu dostáváme dárky, bez ohledu na to, zda si je zasloužíme, či nikoliv. Což je snad ještě lepší než to volno. Jo a ještě nám je ten klučíček maličký šikovný sám nosí. Je to prostě bourák!!! Nehledě na to, že v tuto dobu se nám většinou doma vyskytuje takové množství laskomin slaných, sladkých, hořkých i kyselých, které by jindy uživily po dobu minimálně jednoho měsíce nějakou menší rozvojovou zemi a my je všechny smíme, dieta - nedieta, beztrestně a bezostyšně sežrat během jediného týdne a někteří i dřív.
Fajn, tak jo, tak jo!!! Vím, že o tomhle Vánoce nejsou. Jsou to svátky lásky, pohody a lidské sounáležitosti a nějaké volno, dárky a spousta skvělého mlsání...pche,koho to zajímá?!? Jestli to chcete vědět, tak mě ano!!! Že jsem povrchní? Tak jo, možná jsem. Ale jsem přesvědčená, že všechny tyto úlitby máme tvrdě vydřené a že si je zasloužíme. Protože NĚKDO tu krásnou vánoční pohodu musí vytvořit. Vysmýčit světničku, naleštit vše, co naleštit lze a co nelze to taky. Vymyslet a nakoupit dárky, po nocích je balit, aby to nikdo neviděl. Napéct a uhájit cukroví až do Vánoc, znovu vše přeleštit, pokud máme děti a pokud je nemáme, pro jistotu taky. Vyluxovat po nazdobení stromku, popřípadě voskem zahladit vrypy po noži či pilce v plovoucí podlaze, vytřít kapky krve z obýváku až do koupelny a zalepit manželovi prst. Uvařit štědrovečerní večeři, načančat stůl, který bude stejně za půl hodiny vypadat, jakobychom prostírali v chlévě. Ve finále nastrojit manžela, děti i sebe, u večeře vypadat svěže a nepadnout čelem do bramborového salátu. Po večeři rychlostí blesku sklidit ze stolu a naplnit myčku, přitom nenápadně šachovat celou rodinou tak šikovně, abychom v mezičase stihly podstrčit pod stromeček dárky, rozeznít zvoneček a pak se tvářit udiveně, co že se to děje a kdo že to zvoní. V zápětí je třeba jistit stromeček při náletu živlů a živlíků a následně likvidovat závěje papíru a stužek, abychom našly alespoň podlahu našeho původně vzorně naklizeného obýváku. Pak už se všichni budou věnovat svým novým pokladům a my budeme mít chvilku času vychutnat si své volno, své dárky a své dobroty se šálkem kávy, nebo sklenkou vína a sledovat to, co já považuji za nejkrásnější na Vánocích - rozzářené dětské oči a šťastné obličeje našich milovaných.

 
 

Reklama